Kaktusy a sukulenty - Klub kaktusářů Rakovník

MUDr. Svatopluk Ryba, zveřejněno v ročence Adenium 2008/1, aktualizováno 2. 4. 2013
foto: MUDr. Svatopluk Ryba

Článků pojednávajících o této rostlině vyšlo již několik. Osobně ji považuji za jednu z nejkrásnějších aloí, rozhodně patří mezi „top ten“ nejen krásou, ale i netypickým habitem a obtížností jejího pěstování. V tom se shodují všechny dosavadní články. Proč je tedy tak mimořádná, když nabídka semen je víc než dostatečná, semena výborně klíčí a semenáčky rychle rostou? Přesto jsou dospělé a kvetoucí rostliny v našich sbírkách spíše ojedinělé. Pokusím se na tyto otázky odpovědět.

Před patnácti lety jsem přivezl větší množství semen z botanické zahrady v Tafiře. Tam mě tato rostlina upoutala krásou svých vějířů, květů i poměrně ohromných plodů, to vše najednou na obrovském trsu staré rostliny. Většinu semen jsem rozdal, prodal a zbytek vysel. Rychle rostoucí semenáče stejně rychle z mé sbírky zmizely, protože každý chtěl tuto atraktivní rostlinu vlastnit, a tak mi zbyly jen dvě. Pokud byly ve společenství ostatních sukulentů ve skleníku, dařilo se jim dobře, již za čtyři roky se vyznačovaly krásným hladkým kmínkem a v předjaří pátého roku jedna vykvetla. Velká sláva, fotografování, však to znáte. Usoudil jsem, že jim přes léto bude líp venku, a tak rostliny putovaly ven k jihovýchodní stěně garáže. Opravdu se jim dařilo, jenže problém začal na podzim, kdy náhle v září po déletrvajících deštích přišly obě rostliny o kořeny. Jednu jsem již nezachránil, druhá po drastickém ořezání všech uhnilých částí opět zakořenila. Od té doby jsem ji již ven nedával.

Abych to neprotahoval. Po dalších dvou letech již rostlina opět kvetla a pak se krásně rozvětvila, takže získala na kráse. Stala se ozdobou sbírky a zůstávala trvale ve skleníku poblíž okna. Radoval jsem se, jaký že to jsem machr, když mi tak pěkně kvete, ale ouha! Předloni při podzimním stěhování rostlin do skleníku jsem s hrůzou zjistil, že milá aloe je opět bez kořenů a hnijící. Zřejmě to způsobila poslední vydatná zálivka, po níž nastalo několik chladných dnů. Následovalo opět drastické řezání až do zdravé tkáně a rostliny zůstala na zimu stát v květináči s rašelinou a perlitem nasucho. Do loňského jara se objevily kořeny a bylo opět vyhráno.  Získal jsem dvouhlavou rostlinu takřka bez kmínku a snad i poučení. Takže vloni jsem ji již od konce září nezaléval a zůstala v zimě zcela nasucho.

Teplý průběh zimy jste jistě všichni vítali, na můj vkus byla až moc teplá, takže se rostliny budily již koncem ledna. K mé velké radosti se již začátkem února objevil na mé aloi květní stvol a prvního března rozkvetly první květy. Ostatně – posuďte sami, není to krása?

Takže – jak na ni? Soudím, že v létě by mohla být venku, ale s příchodem chladných nocí omezit zálivku, chránit ji před deštěm a brzy uklidit do teplého skleníku. Zásadně zimovat nasucho a se zálivkou počkat, až se objeví květní stvol. Stojí to za to.